† 20. 01. 2012 | kód autora:
62CKaždý den je jiný, každé probuzení začíná novou epizodu v nedopsané knize.
Sg inte ltt, men det r jag.
Jsem ráda, že jsem na světě, ať už to stojí kolik těžkostí a slz.
Jag känner mig glad.
Proč nezkusit štěstí jinde, když onde se to nepovedlo?
Tohle je moje duše, moje místo.
Några ord i en diktsamling av livet.
V básních života, který se mění s každým novým dnem.
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62CTak mi umřela kamarádka, moje nejlepší přítelkyně, ač měla čtyři nohy. Ejsinino miminko, které jsem vypiplávala od narození, které se mnou spávalo v posteli a oblízalo i to, co němělo.
Umřela přesně v den svých čtvrtých narozenin a nechala tu Ejsinku i mě samotné. Kdybych mohla kňučet jako pes, udělám to a nadlouhou - opravdu hodně dlouho - zalezu pod postel.
Proto hodně přemýšlím, třeba jestli to všechno nezabalit, každopádně se asi na čas odmlčím, potřebuju od všeho utéct...
Adios.
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62C Nějak tomu pořád nemohu uvěřit...
Celé čtyři roky mi vtloukali do hlavy, že se mám chovat jako student 'prestižního' gymnázia a teď to můžu zcela určitě hodit za hlavu a jít se poprvé oficielně ožrat do nejbližší putyky! :-D
OK, to není zrovna to, co si představuji pod pojmem vysokoškolák, ač dle děsivých zvěstí mých přátel, kteří už nějaký ten čas na VŠ studují, je to každodenní realita.
Je pravda, že se na školu těším, trochu ve mně ale budí hrůzu.
Ne snad, že by se mi tam nechtělo, ale jako vždy jsem lehce nervózní, když nevím, do čeho jdu. Možná kdybych nebyla jediná, kdo na onu VŠ od nás jde, ale to už nezměním.
Jedním z důvodů, proč jsem si takto zvolila, je skutečnost, že se univerzita nalézá na druhém konci republiky, nebudu muset jezdit tak často domů a můžu se vymluvit na finance a to, že "jsem chudý student"...
Bude to tak lepší, začít jinde s jinýma lidma, když už *u nás* nenalézám štěstí? Možná...
a já doufám jakože fakt že jo :-)
Což mi připomíná jednu drobnost. Chci se vyspat, spánek je pro mě jedním z předpokladů pro učení, hm a ty pověstné koleje.
Chmm...
+ Měla bych ji dostat, neboť bydlím cca 300 km daleko.
+ Nemusím vysvětlovat, proč nejezdím tak často domů.
+Poznám nové lidi.
- Asi se kvůli hluku nevyspím.
- Nikoho tam neznám.
- Taky to něco stojí.
Každopádně určo lepší než dojíždět, což by snad ani nebylo možné!
Ať žijí špunty do uší! :-D
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62C Nemysli na něj, nemysli na něj, stejně to tak mělo být.
Zapomeneš a všechno bude zase jako dřív....
Jenže, co když nechci aby všechno bylo jako dřív? Když předtím jsem si nikdy tuhle divnou věc nedokázala uvědomit. A všechno mi bylo jedno, ať už to byly problémy doma, nešťastnej dotazník od spolužáků, který ukázal jak mě ostatní vidí,... či spíše nevidí.
Byla jsem zvyklá nechat po sobě šlapat, nikdy neříkat pravdu, protože by mi ji vpálili do obličeje v nejnečekanější okamžik. Byla jsem sama, jen já a mé druhé já, které mi říkalo jakej mimoň ve skutečnosti jsem. Byla jsem sobec, když jsem myslela jen na sebe, jak přežít, protože nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Jak přežít základku? Jak se donutit jít do školy, kde mě nic hezkého nečekalo, a z toho nehezkého bylo učení tím nejlepším.
Jsem - byla jsem sama a vydrželo mi to i celý prvák na střední. Jsem sama a vyhovuje mi to. Nakonec být sama znamená nemuset se starat o druhé, být sobcem má své výhody.
Vlastně to člověku nevadí, až do té osudné chvíle dotazníku na konci prváku: Jsem sama, protože si myslím, že jsem něco víc? Jsem sama, protože se nechci s někým bavit? Opravdu se nechci s někým bavit? Jsem sama, protože samota je nejlepší věc na světě, neboť mi nikdo nemůže ublížit. Jsem sama, protože si všichni myslí, že to tak chci a nikdo mě nezná natolik, aby věděl, co skutečně chci....
Chci klid v duši, někoho komu se vybrečet na rameni, když potřebuju, oporu v řadě. Někoho, kdo nebude plácat kraviny a jednou za čas tu bude jen pro mě.
To chci toho tolik?
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62C Tak jsem si dnes byla pro tu úředně potvrzenou kopii vysvědčení u nás na škole, v plánu bylo stavit se rovnou v knihovně, obejít pár krámů a vše zakončit kroužkem.
No, řekněme, že splněna byla jen ta prvá část. Nj, já knihomol!
Za zmínku stojí říct, že do města jsem po otcově zdržení (, kdy jsme se museli stavovat ještě v Br. pro louh a jet zpátky do N., aby dal pokoj.) dostala až něco po deváté hodině. (To "až po deváté" se mi trošku vymstilo, jak jsem později zjistila.) a kroužek, který měl můj den ve městě zakončit bývá kolem sedmnácté hodiny večerní.
Tolik k tomu, že jsem stihla jen školu a knihovnu, ač jsem na vše měla cca 8 hodin.
Ve škole to bylo super. Ono se mi tam vůbec tak nějak víc líbí, teď po maturitě... všichni se na mne usmívají (tedy až na učitele D.Š.), chtějí mne objímat a ptají se na VŠ.
--> Je pravda, že poslední bod by už mohli vynechat, neb na něj mám pořád stejnou odpověď - "Nevím!"
Paní Š. si posteskla, že jí chybíme, neb nemá komu promlouvat do duše, paní B., kterou jsem v životě na nic neměla se ptala, jak si užívám prázdnin, paní B., která mě nechala úspěšně odmaturovat ze SV, se usmívala a neustále opakovala, jak ráda vyřizuje kopie maturitních vysvědčení, neb by nás už jinak neviděla.
Nakonec jsem si popovídala se svou bývalou španělštinářkou o zavedení poplatků za VŠ, načež mne politovala a nechala si slíbit, že se v září ještě uvidíme (Naštěstí ne u maturity!).
Knihovna, ve které jsem strávila větší část dneška, byla překvapením hned po vkročení do vestibulu. jsem zvyklá zdravit se s šatnářkou a brát si od ní klíčky a košík na knížky. Dnes tam však nebyla žádná šatna, skřínky či šatnářka, pouze cedule, od X do Y vestibul mimo provoz a velká dřevěná - vyřezávaná - mísa ve tvaru kytary, která souvisela s výstavou v patře knihovny (o které jsem neměla ani potuchy).
Každopádně, cca dvacet minut jsem otravovala jistou knihovnici, která nedokázala nalézt ani jedno vydání Marquézových Sta roků samoty, ač dle katalogu byly všechny tři dostupné. - To jsou ty pověstné zlaté - a poctivé !- české ručičky...
Zklamaná jsem si zalezla do koutku sci-fi, který nejednomu hned zvedne náladu a dala se do čtení.
Ještě nikdy se mi nestalo, abych v knihovně přečetla celou knížku, natož dvě. Někdy nevěřím vlastním očím, co dovedu. Každopádně seděla jsem tam cca 5 hodin. přečetla 2 knížky, z nichž jedna bylo dle pí. Pat. velmi složité filosofické dílo od Umberta Eca, pro něhož mám slabost, a druhé - Světe div se! - legenda o Drizztovi od R. A. Salvatora.
Nakousla jsem Petru Neomilnerovou, kterou možná vezmu na milost, ono je totiž něco jiného slyšet to předčítat a číst to sama.
Objevila jsem další díl Lindsey Davis, mé nejoblíbenější autorky historických románů z období antického Říma, tentokrát se to jmenuje "Mrtvola v lázni", což uznávám je trochu nudnější než předchozí titul "Tři ruce ve fontáně".... jestli se příští titul bude v českém vydání jmenovat "Pět prstů v Tiberu" asi to přestanu číst :-D
Ok, nepřestanu, na to mám chudáka Falcona moc ráda.
Zavítala jsem do naučné části a objevila obří knížku o impresionistech, která (Jak jsem zjistila po prolistování.) se zabývá spíše než o samotné impresionisty o jejich předchůdce... ostatně jako každá knížka o impresionistech ;-)
Závěr mého dnešního úlovku patřil dějinám odívání od Ludmily Kybalové - Středověk. Bohužel, hledala jsem Orient a nenašla, ale středověk je také zajímavý. Což mi připomíná schéma většiny mých referátů a seminárek.
1. Vyberu si zajímavé téma, které mám prezentovat na konci roku.
- V mém případě např.: Smrt, smrtelnost a pohledy na smrt, nebo Odívání ve středověku.
2. Průběžně nic netvořím, nechávám to na jindy.
3. Nestíhám, nemám žádné materiály, nakonec kamarád internet pomůže a já prezentaci odevzdám.
4. Po odprezentování přicházím domů a zcela náhodně ve své vlastní knihovně nacházím tituly jako "Smrt napříč kulturami", "Vražda jako krásné umění", "Být či nebýt",
A teď v knihovně cca po dvou letech od referátu na odívání ve středověku nacházím knížku úplně totožného názvu.
To je ta nostalgie.
Závěrem: Asi jsem vážně knihomol. Před maturitou jsem po několik měsíců na beletrii, která by nebyla ve skriptech, ani nešáhla. Možná proto si to teď vynahrazuju a čtu jeden brak a paskvil za druhým. To kdyby viděla Š.
NĚCO MÁLO KE STŘEDĚ:
Existuje alespoň jedna jediná z mých kamarádek z okolí "našeho města", která neví, kdo je Ji*ch H**s? - Řekla bych, že těžko.
Povídat si s Jannie je vysoce nebezpečné a zvyšuje to míru toho, co jsem sama na sebe schopna prozradit a vykecat, ač mne nikdo nežádá.
Semafory nás asi nemají rády...
"Tak jdem do toho sportbaru?" - "Ne,"
...
"Hm, anebo jo!"
...
"Ale ono to bude drahý, tak ne!.."
:-D
Umím rozsvítit nevadskou lampičku!
Znám minimálně dva záchody s více jak osmi osvěžovači vzduchu najednou!
Po Ugu je s**.
I Američan může hrát perského prince a Angličanka -,,- princeznu.
O Rachel Weisz byl natočen autobiografický snímek Mumie a Mumie se vrací.
Slovník může být šťastný!
Věta mého oblíbeného řidiče dnes v autobuse: "Od té doby, co nestuduješ, tak do té "název města" jezdíš víc, než, když jsi sem chodila do školy!" :-D
...a asi na tom něco bude!
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62CTak jsem si založila blog.
Už druhý, protože ten prvý jsem v návalu deprese před cca půlrokem smazala. Vlastně toho nelituji, je to šance znovu začít. Navíc, někomu jsem založení fungl nového blogu slíbila a... Já sliby plním!
Minulý týden jsem ukončila něco, co trvalo čtyři roky. Možná to bylo, když mi připevňovali odznak s logem školy a předávali maturitní vysvědčení, spíš to skončilo posledním zvoněním. Čtyři roky ra mnou a neznámo všude kolem. Těžko si nepostesknout, iracionálně... nelitovat.
Snažím se odpouštět, nejen druhým, i sama sobě.
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62CTak jsem přečetla další knihu od Umberta Eca, mého asi nejoblíbenějšího současného postmoderního filosofa, sémiotika a esejisty.
"Umberto Eco se zabývá studiem středověké estetiky a kultury, zabýval se také tzv. recepční estetikou, která se zabývá "vnímatelem" uměleckého díla, nikoli uměleckým dílem samým. Ve schematu literární komunikace "autor ⇒ text ⇒ čtenář" prosazuje centrální úlohu textu, čímž navazuje na dědictví literárněvědného strukturalismu." (zdroj: wikipedie)
"Skeptikové a těšitelé" předchází dalším mým oblíbeným "Bludiště seznamů" a pak samozřejmě i nedávným "Dějinám krásy" a "Dějinám ošklivosti". Eco je jedním z autorů, které mohu číst i několikrát po sobě a stále mne nenudí, informace podává zhuštěné natolik, že v jeho knihách neexistuje stránka, kde bych si něco nechtěla poznamenat.
Z jeho prozaické románové tvorby bych jmenovala mou srdeční záležitost - "Jméno růže", které, ač se mi dost nesnadno četlo (moje první Ecovská kniha), bylo okouzlující tím zvláštním pocitem, který po přečtení zanechalo.
Následně jsem zkoukla i film, ale na sílu knížky rozhodně nemá.
No a nyní "Skeptikové a těšitelé", esej (či spíše sbírka esejí) na téma kultura, masová kultura, mýtus Supermana a zrůd na každodenní použití.
...velmi zajímavé :-D
A co čtenář tohoto článku?
Má i on svou zrůdu pro každodenní použití?
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62CTak jsem si dělala pořádek ve starých sešitech, místenkách a účtech.
Radši to příště nedělat, našla jsem i svůj deník, který jsem si začala vést na radu svojí psycholožky.
...
Proč jen jsem takové pako, proč v sobě všechno dusím, nechám sebou vláčet a nikdy nic nikomu neřeknu do očí?
Proč jsem takovej strašpitel a nedokážu to změnit?
Proč, když už se odhodlám, tak se mi dotyčný vysměje, s tím, že to nemůže být pravda....
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62C Zbylo jen pět kytek.
Stojí tu ve váze.
Potichu čekám na prvý spadnutý list.
Možná, až spadne, všechno skončí už napořád.
Tak se zase loučí, maturanti další.
letos žádný sajrajt nestříkají kolem.
Je to až moc v klidu, učitelé milí.
Nikde žádné slzy, peníze po kapsách.
Někde v koutku duše smutek čeká v tichu.
Prodere se navrch až v mém malém pokoji.
možná pro tu vodu, pro díru v novém triku,
pro smích i zimu kolem, smutek zrádně vylézá.
Našlapuje jemně, učení ho přebije.
V pondělí už dupe, ptáci o něm zpívaj.
Ozvěna pak toho: já to uďál, mně do hlavy pokoutně vleze.
Prolíná se v tichu se smíchem a cvrdlkáním v trávě.
Ten den se blíží, ani Berkeley už ho nezapře.
Den D jak podpásovka začal před půlnocí.
A smutek je zbit a zahnán do kouta
tou hordou krajinářů, portrétistů a zpěvem drobné kurtizány.
Pak strach potká myšku, zcela malou šedostříbrnou,
a nastraží mi léčku, však číslo jedna je mou záchranou.
A pak ta šiblá myška mi napočtvrté splní i to, v co nedoufám.
Nevěřícně zkoukám na ten protokol na stole.
Strach je zmožen žalem a štěstí shlíží ze stropu vesele.
Pak radost se dostaví, nemohu uvěřít.
Pak loučení zamrazí a smutek je zpět.
V posteli přemýšlím, vzpomínám na chyby, které mi smutek dal poznat až dnes.
V pátek už nedýchám ve snaze nebreček.
Ze snahy neječet ani neodpovídám.
Večerem nesou se vzpomínky na rok, kdy bylo mi hej.
Všechno se změnilo, vrátit už nelze se, nechci nic vyčítat a loučit se neumím.
Přesto, když mi v noci špatně je, vzpomenu na náruč.
Tu, v níž jediné jsem se kdy cítila v bezpečí.
A ač sama jsem ji odmítla bylo to spojeno s přáním
být svá a na nic si nehrát!
Ze čtyř let mi zbylo jen pět kytek,
co stojí tu ve váze,
pět kytek, které jsem nechtěla přijmout,
neboť nerada dostávám umírající věci.
† 20. 01. 2012 | kód autora:
62C...aneb alespoň jeden kůl na nabodnutí tam mohli nechat :-D
Tak jsem zase po dlouhé době zavítala do kina. zcela spontánně a opravdu nelitovala...
Princ of Persia byla úplně první počítačovou hrou, kterou jsem kdy hrála. Mnoho let ležela kdesi v zapomnění a její filmová podoba mi ty chvíle strávené jejím hraním jaksi připomněla.
Samotný film byl oproti očekávání celkem slušný. Čekala jsem propadák typu Max Payne, což se nekonalo a já jsem za to ráda.
Proti zpracování počítačové hry do filmové podoby však stojí evidentní nemožnost vystihnout danou hru tak, aby i její věrný hráč odcházel z kina spokojen a bez pocitu méněcennosti, že do děje samotného nemohl nijak zasáhnout.
Na mě samotnou hra působila dojmem obdobným, jako když jsem kdysi sedávala za bratrem hrajícím RPG hru a koukala mu přes rameno. Počet akrobatických prvků, přeskoků a seskoků bylo dle mého až přespříliš, jenže kdokoli Prince of Persia hrál musí uznat, že bez těchto prvků by to nebylo ono.
Nejzáživnější byl dozajista žebřík z šípů hned na začátku, když si Jake Gyllenhaal hraje na Spidermana a přelézá hradby pomocí stupínků z nastřelených šípů. Scéna končí s šípem jen těsně vedle hrdinovy hlavy a komentářem k přesnému střelci: "Tys dneska pil?".
Scény jsou na můj vkus až přepočítačovány, mám radši pořádnou řežbu než milion seskoků a výskoků, ale ...(viz výše).
Jediný prvek kterého jsem se marně nemohla dočkat byl jeden z kůlů, který končil tolik princových životů v 90. letech, když jsem hru sama hrála. Ale co. Taky přeci nemohu mít všechno.
Co se týče hereckého obsazení, Jake Gyllenhaal mi do role Dastana, udatného čestného "macho" prince moc nesedí. O to více mne překvapilo, jak skvěle do disneyovského světa zapadl. Špičkování s Taminou (Gemma Artertonová) nemělo chybu, ač bych možná vytknula nic-moc řeč těla. Verbálně super.
Zábavnou stránku filmu obstarala skupina kolem pštrosích závodů. Velmi oceňuji například promluvu o pštrosí duši, jež má sklon k sebevraždě ;-) a citlivého černocha, jež byl však trochu neoriginální.
Co se mi, jakožto dívka to říct můžu, opravdu líbilo bylo trio bratrů "já jsem chytrej a nejstarší - já zlej a nedočkavej - a - já jsem ten rváč se svědomím".
Hlavní záporák je na jednom serveru popisován jako: "záporák s hustě neprostupným obočím, jež by mu mohl závidět i Leonid Brežněv, v podání Bena Kingsleyho opět jen uniformně naplňuje formulku značně předvidatelného zákeřného strůjce intrik s tlupou krvežíznivých nohsledů v zádech."
Toť vše, neboť s touto klasifikací Bena Kingsleye zcela souhlasím....
P.S. Snad jen ten závěr už nemohl být více klišoidní, ale byl přesně tím, co se od adventure s prvky lovestory dalo očekávat...
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
