Zbylo jen pět kytek.
Stojí tu ve váze.
Potichu čekám na prvý spadnutý list.
Možná, až spadne, všechno skončí už napořád.

Tak se zase loučí, maturanti další.
letos žádný sajrajt nestříkají kolem.
Je to až moc v klidu, učitelé milí.
Nikde žádné slzy, peníze po kapsách.

Někde v koutku duše smutek čeká v tichu.
Prodere se navrch až v mém malém pokoji.
možná pro tu vodu, pro díru v novém triku,
pro smích i zimu kolem, smutek zrádně vylézá.

Našlapuje jemně, učení ho přebije.
V pondělí už dupe, ptáci o něm zpívaj.
Ozvěna pak toho: já to uďál, mně do hlavy pokoutně vleze.
Prolíná se v tichu se smíchem a cvrdlkáním v trávě.

Ten den se blíží, ani Berkeley už ho nezapře.
Den D jak podpásovka začal před půlnocí.
A smutek je zbit a zahnán do kouta
tou hordou krajinářů, portrétistů a zpěvem drobné kurtizány.

Pak strach potká myšku, zcela malou šedostříbrnou,
a nastraží mi léčku, však číslo jedna je mou záchranou.
A pak ta šiblá myška mi napočtvrté splní i to, v co nedoufám.
Nevěřícně zkoukám na ten protokol na stole.

Strach je zmožen žalem a štěstí shlíží ze stropu vesele.
Pak radost se dostaví, nemohu uvěřít.
Pak loučení zamrazí a smutek je zpět.
V posteli přemýšlím, vzpomínám na chyby, které mi smutek dal poznat až dnes.

V pátek už nedýchám ve snaze nebreček.
Ze snahy neječet ani neodpovídám.
Večerem nesou se vzpomínky na rok, kdy bylo mi hej.
Všechno se změnilo, vrátit už nelze se, nechci nic vyčítat a loučit se neumím.

Přesto, když mi v noci špatně je, vzpomenu na náruč.
Tu, v níž jediné jsem se kdy cítila v bezpečí.
A ač sama jsem ji odmítla bylo to spojeno s přáním
být svá a na nic si nehrát!

Ze čtyř let mi zbylo jen pět kytek,
co stojí tu ve váze,
pět kytek, které jsem nechtěla přijmout,
neboť nerada dostávám umírající věci.