Nemysli na něj, nemysli na něj, stejně to tak mělo být.

Zapomeneš a všechno bude zase jako dřív....

Jenže, co když nechci aby všechno bylo jako dřív? Když předtím jsem si nikdy tuhle divnou věc nedokázala uvědomit. A všechno mi bylo jedno, ať už to byly problémy doma, nešťastnej dotazník od spolužáků, který ukázal jak mě ostatní vidí,... či spíše nevidí.

Byla jsem zvyklá nechat po sobě šlapat, nikdy neříkat pravdu, protože by mi ji vpálili do obličeje v nejnečekanější okamžik. Byla jsem sama, jen já a mé druhé já, které mi říkalo jakej mimoň ve skutečnosti jsem. Byla jsem sobec, když jsem myslela jen na sebe, jak přežít, protože nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Jak přežít základku? Jak se donutit jít do školy, kde mě nic hezkého nečekalo, a z toho nehezkého bylo učení tím nejlepším.

Jsem - byla jsem sama a vydrželo mi to i celý prvák na střední. Jsem sama a vyhovuje mi to. Nakonec být sama znamená nemuset se starat o druhé, být sobcem má své výhody.

Vlastně to člověku nevadí, až do té osudné chvíle dotazníku na konci prváku: Jsem sama, protože si myslím, že jsem něco víc? Jsem sama, protože se nechci s někým bavit? Opravdu se nechci s někým bavit? Jsem sama, protože samota je nejlepší věc na světě, neboť mi nikdo nemůže ublížit. Jsem sama, protože si všichni myslí, že to tak chci a nikdo mě nezná natolik, aby věděl, co skutečně chci....

Chci klid v duši, někoho komu se vybrečet na rameni, když potřebuju, oporu v řadě. Někoho, kdo nebude plácat kraviny a jednou za čas tu bude jen pro mě.

To chci toho tolik?